Komunikace

Možnosti komunikace a vzdělávání.
Oční komunikátor TOBII.

„Očima nám říkají, že rozumí daleko víc, než si vůbec dokážeme představit.“
Dr. Andreas Rett

Ju-oKaja-ociViki-ociTonicka-oci

 

 

Holčička na fotografii dostala oční komunikátor TOBII těsně po čtvrtých narozeninách. V době, kdy už dva roky nedokázala uchopit panenku, knížku nebo jinou hračku. Natož aby si s nimi hrála.

Díky TOBII si znovu může hrát – očima zalévá kytičky, brnká na kytaru, hází sněhové koule, vybarvuje omalovánky, hasí plamínky, atd., atd.
V programu LOOK TO LEARN je k dispozici spousta her a aktivit, které spolu s TOBII umožní postiženým dívkám návrat k hraní a zábavě a otevírají dveře k tomu nejdůležitějšímu – ke komunikaci.

Oční komunikátor je prostě zázrak. I proto, že umožňuje přesné zacílení očí v situacích, kdy se dívka v důsledku své nemoci kýve ze strany na stranu, dopředu, dozadu, zadržuje dech….

Pojďme se podívat, co všechno tato malá slečna může dnes (opět) dělat:


Uhasit oheň!

Doma máme spoustu hraček, ale když se tak dívám na ségry a bráchu tak zjištuju, že nejšťastnější jsou, když po sobě stříkají zahradní hadicí.

Zkusila jsem to také, očima. Umím už umýt auto, zalévat kytičky, trochu pozlobit ptáčky a brouky, ale hlavně uhasit oheň:


Vybarvovat omalovánky!

Malovat rukama jsem se už naučit nestihla. Stejně bych to potom, jako všechny dovednosti, zapomněla.

Moji sourozenci si moc rádi kreslí a vybarvují omalovánky a já se na ně nemusím už jenom dívat.
Díky očnímu komunikátoru dokáži vybarvovat také:

 

 

Užít si hudbu a zpěv!

Ještě když mi bylo 2,5 roku, uměla jsem rukama mačkat klávesy a poslouchat, jaký tón jsem z nich vyloudila.
Ruce mě už ale moc neposlouchaly a hraní pro mne začalo být obtížné. A smutné, protože jsem ztrácela schopnost používat ruce tak, jak bych zrovna chtěla.

Dnes už však mám oční komunikátor a můžu si brnkat na kytaru, hrát na xylofon nebo rozezpívat celý ptačí sbor.
Umím také „dirigovat“ rockovou kapelu, u které současně cvičím zacílení na jedno místo – podívejte se, jak mi to jde:

 

 

Krmit králíčka!

Jíst jsem také uměla, ještě ve 2,5 letech. Používala jsem i lžičku.
Pak mi to přestalo jít a musí mě krmit rodiče nebo paní učitelky ve škole.

Očima však umím nakrmit králíčka a ještě mu pomoci při zdolávání velikánské rostliny. Trénuji také zacílení na jedno místo, což se mi bude hodit při dalších aktivitách:

 

 

 

Koulovat se!

Ségra s bráchou stavěli sněhuláka a koulovali se u toho. Když přišli domů, byli celí zmrzlí a mokří.

Jenže já jsem házela sněhové koule také, ale na počítači, hezky v suchu a teple:

A když už jsme u házení, tak se podívejte, jak se před prací na počítači rozcvičuji – házím krémové dorty nebo „praskám“ duchy. Po takové rozcvičce se můžu pustit do obtížnějších úloh:

 

Ovládat!

Ráda jsem sedávala na letadýlku s medvídkem Pů. Mačkala jsem různé čudlíky a ono to hrálo, blikalo a točila se vrtule. To mi bylo 1,5 roku a už jsem začínala být víc a víc postižená. Za pár měsíců mi to nešlo vůbec. Ani sedět, ani ovládat.

Od té doby, co jsem dostala oční komunikátor, můžu ovládat spoustu věcí, zvířátek a postaviček. Například loď s holčičkou, žábu, labuť, vlak s parní lokomotivou a dokonce umím shodit i pár jablek ze stromu:

Vyřádím se i na Divokém Západě – i když se tam občas trochu střílí:

 

Zkoumat!

Jako malá jsem uměla lézt po čtyřech. Ještě ve dvou letech jsem prozkoumala kde co včetně pelíšku našeho jezevčíka Kryštofa. Když jsem lezení zapomněla, chyběla mi možnost poznávat nové věci. Jsem totiž zvědavá jako každé malé dítě.

Když mi byly čtyři roky, dostala jsem k narozeninám TOBII, oční komunikátor. To vám je teď paráda – zkoumám toho opravdu hodně. Například takovou docela legrační místnost a třídu a sleduji, co všechno tam můžu dělat – psát na tabuli, vyměnit žárovku (kterou jsem před tím ovšem rozbila) a tak podobně:

Zábava je také sledovat, jaký obrázek se dneska objeví, až setřu všechny čtverečky: